Hlavní informace

Základní vědecký výzkum v oblasti RS zahrnuje několik hlavních směrů (větví) včetně oblasti genetiky, environmentálních věd, neuroimunologie a neurobiologie

Konečným cílem těchto oblastí výzkumu je pochopit, jak zastavit a zvrátit postižení osob žijících s RS a zabránit tomu, aby se u osob s rizikem vyvinutí RS tato nemoc skutečně projevila.

Naše schopnost dosáhnout těchto důležitých cílů, včetně vývoje nových a účinnějších forem léčby pro všechny aspekty RS, závisí na identifikaci různých faktorů, spojených s rizikem vyvinutí RS, pochopení procesů, které přispívají k postižení centrálního nervového systému (CNS) u osob s RS a na objasnění mechanismů, přispívajících k ochraně a regeneraci CNS.

Genetika

Zatímco příčina RS zůstává pochopena pouze zčásti, existuje řada důkazů, poukazujících na roli jak genů, tak životního prostředí. Jedním z nejjednodušších způsobů položení otázky, zda jsou potíže genetického původu, či nikoliv, je podívat se na to, co je nazýváno mírou shody potíží u členů rodiny. Míra shody u jakýchkoliv potíží v zásadě představuje pravděpodobnost, že u konkrétního člena rodiny bude tento stav diagnostikován v případě, že jiný člen rodiny tentýž stav/totéž onemocnění již má.

Z čistě genetického pohledu dosahuje míra shody 100 procent u jednovaječných dvojčat, protože ta v zásadě sdílejí identické geny. V případě roztroušené sklerózy (RS) činí míra shody u jednovaječných dvojčat přibližně 30 procent. To znamená, že i přes sdílení v zásadě identických genů, pokud jedno z dvojčat onemocní RS, je riziko, že i druhé dvojče postihne toto onemocnění, pouze třicetiprocentní. Tato míra shody je mnohem vyšší než riziko RS u bratra a sestry, kteří nejsou jednovaječná dvojčata (obvykle cca 3 procenta), což ukazuje, že genetika skutečně přispívá k riziku vzniku RS. Ovšem genetika nemůže zahrnovat celý příběh. Musí existovat jiné epigenetické (procesy, díky nimž dochází k dědičným modifikacím ve funkci genů, aniž by se změnila sekvence DNA) anebo environmentální faktory, které také významně přispívají k riziku rozvoje RS.

Nejprve se podívejme na to, co jsme zjistili o podílu genetiky na RS. Poslední vývoj v oblasti genetiky zahrnoval také vytvoření lidské „mapy celého genomu“, což znamená, že lze definovat úplnou genetickou mapu jednotlivce, přinejmenším pokud jde o sekvenci nebo strukturu genetického materiálu. Výzkumníci stále ještě zdaleka nevědí, jaké jsou skutečné funkce všech těchto genů – částečně proto, že každý gen může mít více než jednu funkci, a také proto, že funkce určitého genu se může značně různit podle toho, kdy nebo jak je daný gen aktivován. Avšak i bez úplné znalosti funkce je možné odvodit zapojení určitých genů do nemoci tím, že srovnáme genetickou mapu velkého počtu lidí trpících danou nemocí s genetickou mapou velkého počtu lidí, kteří tuto nemoc nemají. Toto se nazývá studie genetických souvislostí.

Díky mezinárodní spolupráci vedlo několik nedávných velkých studií k objevu řady genů, které se pravděpodobně podílejí na biologii RS. Z objevu těchto genů RS je možno odvodit několik zajímavých ponaučení. To první je, že každý z těchto genů přispívá k celkovému riziku vzniku RS velmi málo. To znamená, že je pravděpodobně nutno objevit mnoho dalších genů, možná 100 až 200, z nichž každý má na tomto riziku malý podíl. Aby to bylo ještě složitější, pravděpodobně existují ještě další geny, které mohou v malé míře přispívat k ochraně před RS. To, co u konkrétní osoby nakonec definuje celkový genetický podíl, je rovnováha mezi geny podporujícími riziko RS a geny, které před tímto rizikem chrání. To znamená, že i když má někdo velké množství rizikových genů, nemusí to nutně znamenat, že daná osoba má ke vzniku RS velké dispozice, protože tatáž osoba může mít také velké množství ochranných genů, které tyto rizikové geny vyvažují. To také znamená, že určitá kombinace genů přispívajících k riziku a ochraně u jedné osoby trpící RS nemusí být nutně tou stejnou kombinací, která je riziková u jiné osoby trpící RS. Další problém se týká nenápadných, avšak potenciálně důležitých způsobů, jakými jsou geny regulovány, takže tytéž geny se mohou u různých jednotlivců projevovat různě (studijní obor, který je někdy označován jako „epigenetika“). Tyto rozdíly mezi jednotlivci ukazují některé důvody, proč je tak obtížné najít jediný vzorec genů způsobujících celé genetické riziko RS. Mohlo by to také vysvětlovat, proč může být toto onemocnění u různých lidí s RS tak rozdílné.

Dalším důležitým poučením z těchto genetických studií RS je to, že o velké většině genů, u nichž bylo zjištěno, že přispívají k riziku vzniku RS, je známo, že se podílejí na imunitních reakcích – a zdá se, že tento poznatek podporuje názor, že abnormální imunitní reakce jsou důležitým faktorem přispívajícím ke vzniku RS. Například se má za to, že několik genů podílejících se na RS se podílí také na tom, jak jsou aktivovány imunitní buňky, zatímco jiné geny se podílejí na tom, jak se imunitní systém pokouší sám sebe regulovat. Jak vidíme níže, problém s přílišnou imunitní aktivací i nedostatečnou imunitní regulací je pravděpodobně důležitým faktorem podporujícím vznik RS a také pokračující aktivitu RS.

Environmentální vědy

A co environmentální faktory přispívající k riziku vzniku RS? Je docela možné, že k riziku RS a také možné ochraně před ní mohou, stejně jako u genetiky, přispívat četné environmentální faktory, a ty že se mohou u různých lidí nemocných RS lišit. I když přesné environmentální faktory podílející se na riziku RS nejsou známy, několik jich bylo opakovaně odvozeno, a to například anamnéza určitých infekcí v raném dětství, nízká hladina vitaminu D a kouření.

Například epidemiologické studie (populační studie) ukázaly, že u lidí s RS existuje větší pravděpodobnost rizika nákazy virem Epstein-Barrové (EBV) než u lidí bez RS. Riziko vzniku RS implikují také nízké hladiny vitaminu D, což mohlo přispět ke zjištění, že RS je v některých částech světa mnohem obvyklejší než jinde. Je potřeba uvést, že pokud už u někoho RS diagnostikována byla, faktory, které mohou zvyšovat riziko vzniku RS, nemusí nezbytně přispívat také k míře její aktivity. Je například možné, aby se určitý virus (např. EBV) podílel na riziku vzniku RS, ale jakmile už někdo RS má, další vystavení se vlivu EBV (nebo zamezení takovému vlivu) nemusí mít na již vzniklou biologii RS žádný účinek.

Doposud provedený výzkum v oboru genetiky RS a environmentálních věd pomohl identifikovat některé, i když ne všechny rizikové faktory, které pravděpodobně přispívají k riziku RS, a výzkum i nadále pokračuje. Pro zajímavost podotýkáme, že stejně jako u odvozených genů popsaných výše je i o všech zjištěných environmentálních rizikových faktorech RS (infekce EBV, nízká hladina vitaminu D a kouření) známo, že mají vliv na aktivaci a regulaci reakcí imunitního systému a jejich součinnost s CNS. To vysvětluje zájem o vědní obor zvaný neuroimunologie, který je popsán níže.

Neuroimunologie RS

RS je již dlouho považována za onemocnění, při kterém se neregulované imunitní reakce důležitou měrou podílejí na poškození CNS. I když počátečním spouštěčům RS ještě zcela nerozumíme, existuje několik linií důkazů, které jasně podporují názor, že imunitní abnormality jsou u pokračující aktivity RS, zejména při relapsech, důležité. Již při úplně prvních popisech poškození zjištěných při RS vědci potvrdili přítomnost abnormálních shluků imunitních buněk, které se objevovaly v CNS. Tyto infiltrující imunitní buňky se nacházejí kolem krevních cév v místech poškození, které zahrnuje ztrátu ochranné myelinové izolace neboli demyelinizaci, kolem nervových vláken, a poškození buněk, které tvoří myelin (oligodendrocyty). Na stejných místech poškození, která se také nazývají léze, může dojít i ke značnému poškození vláken nervových buněk neboli neuronů. Vzorec infiltrace imunitních buněk kolem cév se nazývá perivaskulární zánět a ukazuje, že imunitní buňky se nějakým způsobem dostávají z oběhového systému přes cévy do CNS, kde, jak předpokládáme, způsobují poškození oligodendrocytů, axonů a neuronů.

Zřejmě nejpádnější důkaz tohoto neuroimunologického pohledu na biologii RS pochází z klinických hodnocení schválených léků pro RS. Všechny schválené léčby včetně betainterferonu, glatiramer acetátu, mitoxantronu a natalizumabu byly vyvíjeny na základě jejich schopnosti upravovat imunitní reakce a bylo prokázáno, že snižují recidivy RS. Tyto léčby buď snižují schopnost imunitních buněk pronikat z oběhu do CNS, nebo mění způsob reakce imunitních buněk tak, aby již nezpůsobovaly poškození, i když se do CNS dostanou. I když tyto léčby samozřejmě neposkytují všechny odpovědi, jejich úspěch při snižování recidiv RS jasně naznačuje, že schopnost imunitních buněk dostávat se z periferií přes cévy do CNS je jednou z důležitých složek biologie nových recidiv RS.

Podotýkáme, že schopnost imunitních buněk pronikat cévami a do tkání, tedy proces zvaný transport, není sama o sobě abnormální. Imunologičtí vědečtí pracovníci prokázali, že transport představuje důležitou funkci normálního imunitního systému: ve skutečnosti potřebujeme, aby imunitní buňky byly schopny transportu různými tkáněmi, aby mohly detekovat a v případě potřeby také reagovat na vše, co by tam nemělo být, například viry nebo bakterie.

Za normálních okolností je tento proces transportu velmi dobře regulován, takže buňky jsou aktivovány pouze na správné úrovni a na správném místě, a jakmile jich už není třeba, dané místo opustí. Domníváme se, že u RS je tomu tak, že různé kroky zahrnující imunitní aktivaci a transport nejsou řízeny správně, což vede k nadměrné aktivaci imunitních buněk, které se dostanou do CNS, kde mohou působit škody.

Nedávno se podařilo získat značné množství poznatků o řadě podtypů imunitních buněk, které existují, o tom, jak navzájem reagují a ovlivňují se a jak tyto složité interakce mohou přispívat k normálním i abnormálním imunitním reakcím. I když představuje složitost imunitního systému náročný problém, poskytla vědcům také možnost identifikovat řadu dalších cílů nových léčeb, které jsou v klinických hodnoceních zaměřených na RS a další imunitně zprostředkované obtíže aktivně prováděny. Díky pokračujícímu výzkumu na poli imunologie vzniklo značně vzrušené očekávání kolem ústně podávaných imunitních léků proti RS, jako je fingolimod, který bude vítaným přírůstkem k současným injekčně podávaným lékům a také jako příslib dalších nových imunitních léků v blízkém horizontu, u nichž doufáme, že dokážou zcela zastavit nové relapsy RS a přitom budou bezpečné a dobře snášené.

Neurobiologie RS

Obor výzkumu RS známý jako neurobiologie přináší některé z největších problémů, ale také některé z největších příslibů. I když prevence relapsů zůstává důležitým cílem, není to samozřejmě dostačující, protože mnoho osob s RS trpí stále postupujícími neurologickými problémy, i když bez zjevných relapsů. Studie neurobiologie RS jsou zvlášť důležité, pokud jde o pochopení příčin progresivní nemoci u osob s RS a toho, jak bychom mohli ochránit a případně opravit různé typy buněk a jejich spojení v CNS.

Zdá se, že současné schválené imunitní léčby, které jsou účinné při snižování recidiv tím, že se zaměřují na imunitní reakce mimo CNS, nedokážou soustavně bránit pokračujícímu progresivnímu zhoršování, kterým řada lidí s RS trpí. To znamená, že kromě imunitních abnormalit mimo CNS, které jsou odpovědné za relapsy, musí existovat nějaký další biologický proces, který přispívá k poškození CNS u lidí s rozvinutou RS. V souvislosti s RS se neurobiologie zaměřuje na to, co se děje uvnitř CNS.

Podobně jako u neuroimunologie RS se vědci v oboru neurobiologie RS snaží porozumět normálním i abnormálním stavům CNS. Například znalost toho, jak se různé buňky CNS normálně vyvíjejí, jak vzniká spojení mezi neurony a jejich axony a jak spolu vzájemně spolupracují na umožnění normálního přenosu informací v nervové soustavě, jak oligodendrocyty vytvářejí myelin, který obaluje axony a umožňuje efektivnější přenos – to vše poskytuje potřebné výchozí znalosti k lepšímu pochopení toho, které z těchto základních funkcí jsou v CNS lidí trpících RS ohroženy nebo nepracují správně.

Amit Bar-Or, MD, FRCPC, Neurologický ústav Montreal, Kanada

MS in focus, ročník 17*2011, str. 6–10

Přeložila Karolína Soukalová

 Jak poznat ataku?



Další informace

Časopis Roska

Casopis Roska c 1 2018

Sekce ke stažení

16. Národní konference

16 Narodni konference

Chůze kolem světa

krokomery

Jazz Festival 2018

Jazz destival

Komiks nejen pro děti

DSC 4148

Nová kniha pro osoby s RS

Nova kniha

Vzdělávací semináře

Vzdelavaci seminare

Výzkum kongitivních funkcí

Vyzkum kongitivnich funkci

Časopis Paprsek 2018

Paprsek

Aktivní Život s RS

aktivni zivot

Časopis NRZP "Mosty"

Mosty

Vydavatelství

Časopis v současnosti bude vydávat Unie Roska v ČR jen v elektronické podobě, proto  již nelze objednat předplatné.

Kromě Časopisu Roska nabízíí Unie Roska mnoho dalších aktuálních publikknihy.jpgací nejen ze své vydavatelské činnosti.

 





Objednat...

Naši partneři

    • arigo
    • bariery
    • baxter
    • bayer
    • best
    • biogen-idec
    • car-club
    • ceros
    • cofi
    • dma
    • domov-svateho-josefa
    • easysoftware
    • ereska-aktivne
    • gsk
    • healthcare-institute
    • healthcare-institute2
    • impuls
    • ketodiet
    • knowhow-club
    • medimat-inko
    • merck
    • meyra2
    • ministerstvo-zdravotnictvi
    • mpsv
    • nadace-sirius2
    • neziskovky-cz
    • nfoz
    • novartis
    • nros
    • nrzp
    • obchodni-komora-svycarsko-cesko3
    • praha
    • prvni-krok2
    • repo-reck
    • sanofi
    • selvo
    • teva
    • urad-prace
    • vzp